Historie klubu

Veslování patří k nejstarším způsobům dopravy, ale i k nejstarším sportovním odvětvím. První závody se uskutečnily už v roce 1315 v Benátkách. První závody v součastné podobě veslování pak v roce 1715 v Anglii (skifařský závod se pořádá dodnes). Nejstarší závod osmiveslic se jel poprvé v roce 1827 a utkaly se v něm universitní posádky Oxfordu a Cambridge. Také u nás má veslování tradici. První závody se jely na Vltavě v roce 1845, v roce 1868 vznikl první oddíl- Vltavan. Náš nejstarší závod – Jarní skulérský závod Rösslera Ořovského – si zapsal první ročník v roce 1895. Na programu olympijských her je veslování od roku 1896, ale ženy začaly o olympijské medaile závodit až v roce 1976.

Vznik veslařských spolků

Historie veslařství má v našem kraji svou velkou tradici. Počátky veslařského sportu sahají až do roku 1863, kdy byl v Uh. Hradišti založen řádný veslařský spolek s názvem Rudenverein Moravia. Byl to první veslařský spolek na území našeho státu a druhý veslařský spolek v oblasti celého Rakouska. Spolek soustřeďoval hlavně mladou inteligenci a zámožnější vrstvy obyvatelstva, které bylo v té době převážně německé. Moravia měla sídlo v místě nynějšího oddílu veslování. Břeh tehdejší řeky nebyl však ještě tak regulován a upraven jako dnes. Přesto žil spolek, zejména v počátečním období velmi intenzivně, měl kroj, jezdilo se na lodích i po jezerech, které se vytvářely při řece v době povodní. Úplně zanikl spolek až v roce 1906.

Historie ČVK

Koncem minulého a na počátku tohoto století zavál i do Uh. Hradiště nový proud národního obrození, Němectví zanikalo, přestalo být módou a začal se prosazovat, hlavně ve spolcích, život Český. Již v roce 1907 utvořil se z mladých lidí zvláštní přípravný výbor, který zahájil přípravy k založení nového sportovního spolku. Byly vypracovány stanovy a předloženy 14. ledna 1908 na místodržitelství ke schválení.

Ustavující valná hromada byla svolána na den 20. února 1908 do Slovácké pivnice. Zúčastnilo se jí 31 členů. Předsedou byl zvolen soudce dr. Boria, místopředsedou ing. V. Stancl, jednatelem ing. Vl. Jaroš a dalšími členy výboru se stali Jos. Stancel, J. Dominec, F. Rtaroštík a Robert Peč. Hned po ustavující valné hromadě podal výbor žádost na obec o propůjčení místa pro přístaviště. Klubu byl propůjčen a později darován pozemek po Rudenvereinu Moravia. Ještě téhož roku byla započata stavba přízemní zděné budovy pro klub, byl schválen návrh na klubovou vlajku a cvičný i vycházkový kroj. Také na vodě se rozproudil po několika letech opět čilý život. Nebylo to ještě pěstování veslařského sportu v pravém slova smyslu, protože většina lodí, na kterých se jezdilo, byly lodě zábavní a ne závodní. O pořízení závodních lodí se zasloužili někteří členové výboru veslařského klubu, kterým se podařilo získat darem od AC Roudnice starší závodní čtyřku. Český veslařský klub Uh. Hradiště jmenoval pak z vděčnosti za dar AC Roudnice zakládajícím členem klubu. V dubnu bylo již v klubu 12 lodí. Výbor pak objednal od AC Roudnice ještě starší závodní šestiveslici za 160 Kčs na měsíční splátky po 20 Kčs. Dne 6.6.1908 byli oficiálně jmenováni tři trenéři: Rumbler, Dominec a PhMg Stancl. První veslařské závody na řece Moravě se uskutečnily 6. září 1908 za velni pěkného počasí se startem od Mařatského potoka. 

Sportu se tehdy zúčastňovala valná většina členů spolku. Stanovy rozeznávaly dva druhy členů – činné a přispívající. Hlasovací právo měli tenkrát pouze členové činní. Ve stanovách bylo: „Nepěstuje-li činný člen po celý rok žádného sportu v klubu, stává se členem přispívajícím." Tak musel každý člen, který si chtěl uchovat ve spolku vliv, pěstovat sport. Nemuselo to ovšem být jen závodní veslování, stačilo veslování na zábavních lodích. To bývalo příčinou pečlivých záznamů vyjížděk, podle kterých se určovalo, kdo je a kdo není činným členem. Vznikalo z toho i mnoho sporů a později byly stanovy v tomto směru přepracovány. V klubu nebyl však pěstován jen sport veslařský a vodácký. Hned od začátku byl ustanoven kroužek fotbalový a tenisový. Fotbalisté si vedli v té době velmi dobře. V mužstvu hrávali i studenti, kteří měli tento sport přísně zakázaný. Hrávali proto inkognito a často i s nalepenými vousy, aby je nebylo poznat. V zimním období zřizoval klub i kluziště a organizoval bruslení. 

V prvních letech byl spolek nejaktivnější a veškerá činnost a budování klubu probíhalo za velkého nadšení všech členů. Postupem času však přicházelo mezi členy výboru k různým osobním sporům, což mělo za vliv jeho další vývoj. Na řádné valné hromadě konané dne 12.6.1909 byl pro velkou zaměstnanost uvolněn předseda dr. Boria a za nového předsedu byl navržen a zvolen Robert Peč, načež byl zvolen i nový výbor. Činnost klubu pokračuje, ale ne již tak nadšeně a obětavě jako dříve.

Úspěchy z minulých let se projevily přílivem nového členstva, bylo přijato 50 nových členů. Byly uspořádány meziklubové závody za účasti všech moravských veslařských klubů dne 5. září 1909. Na den závodů byla svolána do Uh. Hradiště také porada, kde bylo jednáno o založení Sdružení Moravsko-slezských veslařských klubů.

Sportovní život se rozvíjel v této době kladně, avšak ostatní činnost výboru nebyla již tak úspěšná. Spory osobního i politického charakteru se mezi členy výboru prohlubovaly, což mělo za následek vytvoření dvou táborů a rozvrat klubu. Rivalita dvou výborů došla tak daleko,že po podání žaloby jedné strany, byly spory řešeny u krajského soudu. Došlo k několika trapným stáním, které nevedla k žádnému výsledku. Jedno se však přece jen vyřešilo – rozpálené hlavy byly zchlazeny. Dne 15.6.1910 sešel se najednou opět starý výbor pod předsedou R. Peče jako by všechny spory byly jen zlým snem. Na valné hromadě 23.6.1910 byl ujednán smír mezi spornými stranami a byl zvolen nový výbor s předsedou dr. Al. Dažkem. Činnost klubu byla opět obnovena a usměrněna.

Již v květnu tohoto roku byla vyslána na Svazové závody v Praze juniorská čtyřka, která zde byla úspěšná. Na 8. září 1910 byly připravovány v Uh. Hradišti klubové závody, které se však nekonaly. V noci ze 6. na 7. září byla velká bouře s katastrofální povodní, která zatopila zejména obec Kunovice. Záchranných prací se zúčastnili s odvahou i členové klubu, při kterých byla vírem stržena jedna loď a utonul člen klubu Jan Čauka se synem a četnický závodčí Vilém Vejpustek. Tato událost vzbudila velký rozruch a psalo se o ní ve všech novinách. Při povodni byly poškozeny i klubové loďky a zařízení klubu. Za způsobené škody dostal ČVK Uh. Hradiště od ministerstva kultury a vyučování podporu 800 Kčs a později ještě podpory od dalších institucí.

V následujících letech se vyvíjela činnost klubu obvyklou cestou. Úspěšné byly sportovní činnosti a navíc byly ještě pořádány různé zábavné akce jako výlety na lodích, benátské noci, společenské večírky a podobné kulturní akce. V roce 1914 byla činnost klubu narušena válečnými událostmi. Více než polovina členů byla povolána již první měsíc války (klub měl v té době asi 116 členů) a další členové byli odvedeni později. Válečná činnost klubu byla omezena jen na některé zábavní akce a sportovní činnost po tyto léta úplně zanikla.

Činnost ČVK po 1. světové válce

Od prosince 1918 začíná v klubu pomalu, ale jistě nový život. Vracejí se staří funkcionáři a zapojují se do práce. Na počátku roku 1919 činorodé nadšení mladých v novém státě kvapně vzrůstá. Do klubu se hlásí 40 studentů, kteří však chtějí pěstovat nejen veslování, ale i kopanou a jiné sporty. Je svolána mimořádná valná hromada na 29.1.1919 do Sokolovny. Zde bylo rozhodnuto o provedení generální opravy veslařského pavilónu a zakoupení nových lodí.

Také sportovní činnost se rozeběhla v plné míře. Byly obeslány veslařské závody v Brně a Hodoníně, kde si vedli naši veslaři velmi dobře. V září 1919 byly uskutečněny v Uh. Hradišti veslařské závody, na které byly pozvány všechny moravské i české kluby. Pro fotbalový odbor bylo zřízeno hřiště. S fotbalovým mužstvem měl však výbor ČVK neustále potíže, hlavně s nekázní hráčů. Mezi fotbalisty a veslaři přišlo nakonec k velkému rozporu. V červenci roku 1920 rozhodl výbor zapůjčit fotbalové hřiště nově vzniklému spolku A. C. Slovácká Slávia. Fotbalový odbor přechází do tohoto nového spolku a s ním i někteří dlouholetí funkcionáři ČVK.

Jinak pracoval ČVK v tradici let dřívějších. Velkou starost výboru působila nutnost stavby nové klubovny, jelikož stará již byla velmi zchátralá. Pro získání kapitálu na tuto stavbu byl utvořen „Stavební fond“. Peněžní příspěvky i stavební materiál, které se scházely od četných dárců byly však používány i na činnost klubu a zakoupení nových lodí. Ke stavbě nové klubovny nedošlo, byla opravena jen stará budova. Celá činnost „Stavebního fondu“ v období let 1919 až 1924 byla provázena různými machinacemi a pro klub byla zklamáním. Stavba nové klubovny byla uskutečněna až v roce 1926. Tento rok zaznamenává také rušnější klubovou činnost. Je vidět, že zájem o veslařinu v Uh. Hradišti neuhasl. Stavba nové klubovny byla dokončena v červnu 1927. V tomto roce byla také v řece vyčištěna závodní dráha od kůlů, které zde zbyly po starých mostech a byla připravena na závody v příštím roce. V těchto letech udržoval ČVK Uh. Hradiště přátelské styky se všemi moravskými i českými veslařskými kluby.

Činovníci hradišťského klubu patřili také k čelným organizátorům při utvářeni „Moravského sdružení veslařských klubů". Za předsedu byl zvolen dr. Rumler a jednatelem profesor Novák, oba z Uherského Hradiště. Toto sdružení se stále vyvíjelo, zejména v letech 1925 – 1928, kdy reorganizací a přijetím dalších členů dalo vznik „Moravskoslezskému sdružení veslařských klubů", jehož členem se stal i ČVK Uh. Hradiště. Toto sdružení trvalo více než 20 let a nebylo vůbec opozicí vůči Praze, jak se někteří sportovní pracovníci domnívali. Vykonalo v té době kus užitečné práce koordinací závodních termínů a dalo veslařskému dění na Moravě určitý řád a smysl. Vypisovalo závody o mistrovství země „Moravskoslezské" ve skifu, 4s a osmě (jen mužů) a přispělo k vzestupu sportovní výkonnosti moravského veslování. Jeho přičiněním se před válkou konaly na Moravě 3x závody o mistrovství ČSR, vždy v Uh. Hradišti, v letech 1931, 1933 a 1939.

Klub byl silný jak sportovní kvalitou, tak i počtem členstva. Nelze jmenovat všechny a tak vzpomeňme jen Josefa Moravce – mistra Moravy ve skifu, Emila Brože, zatím jediného vítěze skulerského závodu R. Ořechovského. Dále vzpomeňme bývalé veslaře Strádala a Pospíšila a na jejich velký závod v Břeclavi, kde zajeli „mrtví" závod s čerstvými mistry Evropy v osmě – Polonií Budapest. V červenci roku 1939 měl ČVK Uh. Hradiště 244 členů. Rovněž závodní sezóna roku 1939 byla hodnocena valnou hromadou velmi vysoko. O schopnostech výboru i členstva svědčí i ta skutečnost, že v činnosti byl i mimo veslování oddíl ledního hokeje, krasobruslení, plavání a sami se této činnosti aktivně zúčastňovali. Veslovat se nepřestalo ani po vypuknutí 2. světové války. Ještě 22. června 1941 jsou v Uh. Hradišti pořádány veslařské závody. V září vítězí naši dorostenci v Praze a získávají jak „středoškolský pohár", tak i putovní cenu svazu „pohár vítězství". Dalo by se říci, že v tomto roce dozrála dlouholetá práce trenérů i závodníků. Chlapci našeho ČVK z 25 startů zvítězili 24x.

Čilému sportovnímu i vlasteneckému hnutí učinilo konec na sklonku září 1941 gestapo. Jeho zásahem byla veškerá sportovní činnost zastavena. Byl zatčen prakticky celý výbor klubu a historie veslařství v ČSSR nezná snad tragičtějšího osudu než v Uh. Hradišti. Celkem 26 členů ČVK v čele s předsedou MUDr. Urbáškem bylo vězněno v koncentračních táborech a v nerovném boji podlehlo. Lodě byly zabaveny a rozprodány za zlomkovou cenu skutečné hodnoty německým klubům v Brně, Břeclavi a jinde. Mezi nimi byla i úplně nová osma VLASTA, kterou nám záviděla celá veslařská Morava. Do klubu byl nastěhován německý námořnický dorost (Krieg semarineschule), který ničil všechno, co ještě zbylo. Na konci války vyvrcholila katastrofa ČVK vyhozením moravního mostu přičemž byly stavby loděnice a klubovny téměř zničeny.

Obnova ČVK po osvobození

Vítězství slavné Sovětské armády nad hitlerovským fašizmem a osvobození města dne 1. května 1945 bylo pro všechny dlouho očekávanou radostnou událostí. Stejně tak i pro veslaře. První vstup do zničeného klubu nebyl však již tak radostný ani slavnostní. Hned v první den svobody přišly k těžkému úrazu dva naši výborní závodníci. Ladislav Žaluda ztratil obě, Ladislav Čech jednu nohu jako důsledek při výbuchu zaminovaných přístupových cest.

Ale právě nyní, v této pohnuté době, se plně projevují a vynikají vlastnosti pro veslaře charakteristické. Staří funkcionáři, kteří přežili dobu okupace, spolu s ostatními členy klubu se okamžitě scházeli a za pomoci města a četných příznivců, z darů i vlastních úspor, doslova z trosek staví nový sportovní stánek. Jsou opraveny loděnice, klubovny, nově přistavěna je i klubovna „letní", k bytu klubovního zřízence je přistavěna kuchyňka s verandou, do provozu je uvedena kuželna, je postaven vlajkový stožár a plovoucí vor. Tyto práce trvají déle než rok. Po tuto dobu je činnost klubu sporadická – chybějí lodě. Členové výboru vyvíjejí zoufalou snahu o záchranu a vrácení lodí. V čele s novým předsedou dr. Tománkem jednají zástupci ČVK s představiteli Fondu národní obnovy v Praze o přidělení lodí z bývalých německých klubů, neboť z převážné většiny našich lodí zbyly nepojízdné trosky. Po značných průtazích a urgencích (i přes kancelář prezidenta republiky a rektorát vysokých škol v Brně) jsme dostali dekret na lodě. Konečně nadešel slavnostní den 8.9.1946. Byl to den slavnostního znovuotevření ČVK Uh. Hradiště. Této oslavy se zúčastnil i nově zvolený předseda svazu dr. Czesaný a další významní hosté. Bylo to velké vítězství vůle. Radost z úspěchu byla tak velká, že neodolali ani čestní hosté a v čele s předsedou svazu sedli za veslo. Postupně, jak byly uváděny do provozu další lodě po opravě, rostl náš ČVK i sportovně. Pod vedením trenérů Rudolfa Kučery, Otto Jelínka a Leo Seidelmanna získáváme i první poválečné úspěchy. Jejich vyvrcholením jsou opětná vítězství ve „středoškolském poháru" v letech 1948 – 1949.

Nová vlna

Rozpory mezi trenéry a vedením klubu a snad i nepochopení procesu sjednocování tělovýchovy, jsou příčinou odchodu řady funkcionářů a několikaleté stagnace. Toto období však netrvá dlouho. Život jde nezadržitelně dál. Pod novým názvem (Spartak Hradišťan), s omlazeným vedením, nastupují i noví závodníci. Jako jednotlivec na počátku padesátých let dokazuje druhý skifař republiky Jan Szabo, že v Uh. Hradišti se zase vesluje.

Již v roce 1956 se oddíl mohl pochlubit prvním přeborníkem ČSR ve dvojskifu s kormidelníkem a pak je tříleté období úspěchů dorostenců ve čtyřkách na přeborech republiky. V roce 1957 jsou již prvními mladší dorostenci a v následujícím roce 1958 opět prvními ve starším dorostu v sestavě Damborský, Cícha, Minařík, Hruška s korm. R. Hájkem nebo J.Nyklem. Ještě v roce 1959 byli tito dorostenci druzí v ČSR. Na skulu v témže období byly přeborníky ČSR Jahoda a Buchta.

Začátek šedesátých let je ve znamení druhé vlny stagnace. Příčiny byly jednak v odchodu dříve úspěšných dorostenců na vysoké školy, nezachycení přechodu i u mladších závodníků již na závodní lodě z dříve používaných lodí gigových. Hlavní příčinou byl správce objektu. Svým postojem odrazoval od pravidelných tréninků a jeho příčinou budova tak chátrala, že muselo být ve letech 1966 – 1967 přikročeno k provedení generální opravy. Tradiční střecha se štítem byla nahrazena rovnou, byly provedeny výměny oken, omítky, nátěry, malby, k bytu správce na místě verandy přistavěno příslušenství, likvidovány shnilé „horní“ kabiny, provedena nová el. instalace včetně třífázové přípojky, provedeny přípravné práce ke stavbě další loděnice. V tomto okamžiku však byly práce pro nedostatek finančních prostředků zastaveny. Tato doba je však zároveň počátkem nové etapy, neboť položila základy součastným úspěchům – pod novým názvem „TJ Slovácká Slavia Uh. Hradiště".

Doba renesance

Šťastnou shodou okolností bývalý skifař Ladislav Mazůrek v té době končil studia na FTVS v Brně. Jako závěrečnou práci dostal za úkol v praxi dokázat správnost metody veslařského výcviku v NDR. Dostal od výboru oddílu souhlas, k dispozici pak všechny prostory oddílu včetně lodí. Sám si dovedl asi 30 žáků a žákyň ve věku 11 – 12 let a začal pracovat. Cvičence rozdělil do dvou skupin. Tu první cvičil tradiční metodou přes „bednu", gigové lodě _ na lodě závodní. Druhou skupinu cvičil přímo na závodních lodích – od skifu na lodě větší. O všem si pochopitelně vedl záznamy, fotodokumentaci a po třech týdnech provedl zhodnocení a závěrečné závody obou skupin. Škoda, že tím jeho činnost skončila. Zůstalo po něm 30 žáků, bylo nám lito nechat je odejít, a tak to vlastně začalo.

Léta 1967 – 1969 jsou léta žákovská. Už následující rok naznačil, že je to jediná a správná cesta. Z původních „experimentálních" dětí zůstaly jen sourozenci Vrbovi, pozdější dorostenečtí reprezentanti. V náborech pak bylo každoročně pokračováno. V tomto období byla svépomocí postavena nová loděnice. V roce 1970 jsme si troufli poslat Květu Vrbovou na přebor ČSSR a k našemu překvapení přivezla z Jindřichova Hradce stříbrnou medaili za druhé místo ve skifu mladších dorostenek. Následující období můžeme nazvat „fantastickou pětiletkou". V letech 1971 – 1975 získali sportovci veslařského oddílu TJ Slovácká Slavia jen na přeborech ČSSR celkem 39 medailí: 11x 1. místo a titul přeborníka ČSSR, 19x 2. místo, 3x 3. místo a dalších 16 lodí bojovalo ve finále přeboru. K tomu desítky titulů přeborníků JMK a Moravy. Od roku 1972 jsme „dodavateli" závodníků do reprezentačních dorosteneckých družstev. Ke konci roku 1976 si obléklo reprezentační dres 14 děvčat, 8 chlapců a 2 trenéři. (Hampalová, Maturová, Hlaváčková, V. Odstrčilová, Vrbová, M. Koryčenská, Šindelářová, Staňková, Trechová, Richterová, E. Odstrčilová, Palánková, Tvrdoňová, I. Macháčková – trenér Balicz, Korvas, M Priessnitz, Hlavačka, Rýdlo, Kolář, Jan Priessnitz, Tichopádek, Moškvan – trenér Zd. Slavík.)

Do SVS Brno jsme k 31.12.1976 převedli 7 závodníků a závodnic (Hampalová, Hlaváčková, Richterová, Tvrdoňová, M. Priessnitz, Jan Priessnitz, Kolář), když další závodník Štěrbák přešel do Brna ze studijních důvodů. V této době jsme se dočkali i mezinárodních startů a úspěchů v PLR, BLR, NDR – dvojutkání i „družba“ či družební styk. Rakousko – MS (mistrovství světa starších dorostenců), SSSR – „družba". V roce 1977 – Finsko, Tampere – mistrovství světa starších dorostenců – bronzová medaile pro ČSSR, vybojovaná našimi závodníky.

Konec 70. let a začátek 80. let

Toto období bylo pro náš oddíl především ve znamení rekonstrukce celého areálu loděnice. V této době již byly postaveny nové šatny, posilovna s kompletním vybavením, byl zaveden nový rozvod elektřiny, vylepšeno vybavení loděnic, dílny na opravy lodí a dílny na opravu motorů. Je nutno připomenout, že funkcionáři pod vedením s. Mikuláška, Balitcze a Mléčky, trenéři i závodníci odpracovali na těchto rekonstrukcích velké množství brigádnických hodin, mnohdy i na úkor tréninku. V důsledku těchto svépomocných prací se však projevil i pokles výkonnosti, který se podařilo odstranit a vrátit do původních kolejí až v letech 1981 – 1982.

Velkým impulsem k výchově další generace bylo v roce 1979 zřízení TSM se sídlem v Uh. Hradišti. Výsledky práce TSM se projevili již v letech 1981 – 1983. Zvláště rok 1982 zaznamenal pro hradišťský veslák takřka historický úspěch. Na přeboru ČSSR juniorů a dorostu na piešťanské Slňavě byly získány 3 zlaté medaile, 3 bronzové medaile a 2 pátá místa. To znamenalo absolutní špičku mládežnického veslování v ČSSR a pro trenéry Hruboše, Balicze a Hlavačku zúročení jejich náročné práce se svými svěřenci. V témže roce byl poctěn reprezentací ČSSR náš Zdeněk Bureš na MSJ v italském Piedellucu a závodech Družba v Maďarském Szegedu (2. místo) a na dalších mezinárodních závodech. Stal se tak nejúspěšnějším veslařem historie hradišťského veslování.

Zdálo by se, že v posledních letech vymizeli, proti dřívějším létům, reprezentační starty členů našeho oddílu. To je však způsobeno tím, že v součastné době přechází většina talentů již v dorosteneckém či juniorském věku do SVS, kde je o jejich sportovní růst postaráno na mnohem vyšší úrovni než mají možnost oddíly. Dokladem toho, že v posledních letech měli či mají veslaři z Uh. Hradiště zastoupení v reprezentaci jsou výsledky odchovanců našeho oddílu a jeho TSM – především člena ASVS Dukla Praha a reprezentanta ČSSR mistra sportu Zdeňka Bureše – nositele bronzové medaile z MS v belgickém Hazenwinkelu v roce 1985 a témže roce vyhlášeného za nejlepšího veslaře ČSSR, člen párové párové čtyřky připravující se na OH v Soulu. Dalším příkladem je odchovanec našeho oddílu Pavel Sokol, člen SVS Brno – nositel stříbrné medaile z MSJ v Kolíně nad Rýnem v r. 1987, člen státní reprezentace ČSSR. Ve výčtu úspěšných závodníků „dodaných" do SVS a reprezentace by se dalo pokračovat (Jan Kolář, Zdena Hlavačková – Jakobová, Michal Hlavačka, Jiří Ondrůšek).

V polovině 80. let se zásluhou ÚV ČSTV dostalo do oddílu, v rámci rozvoje žákovského veslování, větší množství T-skifů a dvojskifů. V důsledku této akce vzrostla v oddíle mnohonásobně žákovská základna proti minulým létům. Ale při jejich přechodu do vyšších kategorií se projevuje nedostatek malých lodí a párových vesel (větších lodí je dost).

Oddíl veslování čeká další velký úkol a to je dostavba a generální oprava celého areálu. V plánu je plynofikace, výstavba veslařského bazénu, tělocvičny, sauny, přístřešků pro dětské skify a skifařské loděnice dále pak oprava celého sociálního zařízení.

Historii veslování v Uherském hradišti zpracovala z historických pramenů a sestavila do celku Adéla Hanáčková, L.P. 2006